Jan Brázda
Partner a Sustainability Leader, PwC Česká republikaPPA kontrakty mají potenciál významně přispět dekarbonizaci energetiky. Co je v Česku brzdí?
Evropa, a tím pádem i Česká republika, chce elektřinu z obnovitelných zdrojů. Investoři do obnovitelných zdrojů požadují logicky stabilní návratnost investice. Odběratelé potřebují (zelenou) elektřinu za co nejvýhodnější a nejpředvídatelnější cenu.
Jedním z nástrojů, které tuto rovnici mohou pomoci vyřešit jsou tzv. Power Purchase Agreements, známé pod zkratkou PPA. Zjednodušeně řečeno se jedná o dohodu mezi investorem a odběratelem. Odběratel, typicky firma, si zajistí například desetiletý kontrakt na odběr elektřiny za stanovenou cenu. Investor si ošetří tzv. tržní riziko cen elektřiny, což mu pomůže například zpřístupnit úvěrové financování výstavby elektrárny.
Pro investora, který již nedosáhne na provozní podporu jako dříve, ale pouze na čtvrtinovou až třetinovou dotaci z Modernizačního fondu, je to klíčové. Pro odběratele je výhodou dlouholetá předvídatelnost ceny, která se na spotovém trhu dosahuje jen velmi těžko. Další výhodou pro odběratele je i skutečnost, že díky jeho platbám vznikne opravdu nový zdroj obnovitelné energie. Takzvané záruky původu, tedy certifikace, že je elektřina zelená, jsou součástí PPA a odběratel je tak nemusí získávat sekundárně z trhu a podstupovat tím riziko navýšení jejich ceny.
Dalo by se říci, že tím pádem nic nebrání tomu, aby se naplnil ambiciózní cíl v aktualizovaném návrhu klimaticko-energetického plánu ČR, který do roku 2030 předpokládá vznik nových obnovitelných zdrojů s 11,6 GW instalovaného výkonu.
Jenže v praxi to tak hladce nefunguje.
Překážkou je, že naprostá většina budovaných a plánovaných zdrojů v Česku jsou solární elektrárny, které dodávají elektřinu v závislosti na slunečním osvitu. A vzhledem k tomu, že spotové ceny elektřiny bývají velmi nízké, když “slunce hodně svítí”, nejeví se vždy odběratelům racionální zavazovat se k cenám, které jsou sice lehce pod průměrem dlouhodobých cen na energetické burze, ale pořád značně vyšší než ty spotové v době vysokého slunečního osvitu.
Co se s tím dá dělat? Cesty jsou v zásadě tři: tu první, technologickou, razí například ve Velké Británii, kde doplňují solární parky o baterie, které vybíjí a nabíjí v závislosti na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů a aktuální ceně energie na trhu. Dodávky elektřiny z obnovitelných zdrojů se tak stávají stabilnějšími, nicméně na úkor technologicky a finančně náročnějších řešení.
Druhou cestou, která spočívá spíše v regulatorice, než technologických možnostech, je vyváženější mix obnovitelných zdrojů. Tedy, aby se kromě solárů stavělo i víc větrných elektráren, které dodávají energii rovnoměrněji a nejsou tudíž tolik náchylné na cenové výkyvy.
Tomu v českých podmínkách ale brání složité povolovací procesy u větrníků, které trvají delší dobu a jejich výsledek je zároveň značně nejistý. Pokud povolení větrníku trvá deset let a ve finále ho zamítne obec, na jejímž katastru má stát, nikdo se do toho logicky nehrne. V tomto ohledu by mohly pomoci plánované go-to (též akcelerační) zóny, tedy předem vytipovaná území, kde by měly být stavby obnovitelných zdrojů energií jednodušší a rychlejší.
Třetí cestou může být v českých podmínkách i vytvoření produktu kombinujícího PPA s méně zeleným, ale stabilnějším (např. plynovým) zdrojem. Odběratelé tak budou dostávat stabilnější celoroční dodávky a odchylky mezi zelenou a nezelenou částí produkce ponese dodavatel. Záruky původu by pak byly dopočteny jen pro bezemisní část elektřiny.
Jan Brázda
Parter a Sustainability Leader
PwC Česká republika
Powered by Froala Editor
