Očima odborníka

Tomáš Spurný

Předseda představenstva a Chief Executive Officer, MONETA Money Bank

Banky mají být v čele evropské transformace na bezemisní ekonomiku, alespoň to tak vyplývá z nových regulací striktně diktujících objem, granularitu a pravidla nefinančního reportingu. 

V tuzemském bankovním prostředí však naráží aspirace tzv. „zelené tranzice“ hned na několik zásadních problémů. Tím aktuálně největším je absence dat a rostoucí pnutí mezi vlastní reportovací povinností bank a reportovací povinností jejich klientů či dodavatelů. Typickým příkladem může být uhlíková stopa: bankovní domy se již naučily sbírat, vyhodnocovat, a dokonce i snižovat emise z vlastního provozu i ty nepřímé z nakupovaných energií. Naopak ve sběru dat k tzv. Scope 3 jsou ale výsledky, a nutno říci, že ne vinou bank, tristní. Do této kategorie totiž spadají emise jak dodavatelského řetězce, tak především klientů: neboli vše, co banky ve svých portfoliích financují. Dodavatelské firmy, klienti z řad podnikatelů nebo živnostníků, natož domácnosti tato data nemají. Netuší, kde a jak je obstarat a v řadě případů ani nevědí, že by od nich „jejich“ banka tyto informace potřebovala. Z průzkumu, který na začátku letošního roku provedla Hospodářská komora ČR vyplynulo, že otázkami udržitelnosti se zabývá jen zhruba třetina malých firem a desetina českých municipalit.

Bankovní instituce se tak dostávají pod tlak, protože již od letošního roku musejí ve svých výročních zprávách povinně uvádět informace v souladu se směrnicí CSRD, a ani nedávno přiznaný tříletý (tedy do roku 2026) odklad pro reportování kvantitativních dat právě z této oblasti na situaci příliš nemění. Chybějící data přitom představují zásadní objem emisí a klíč k celkové dekarbonizaci země, neboť bez těchto dat nejsme schopni nastavit realistický dekarbonizační plán pro naše portfolia a v kontextu České republiky vlastně ani pro žádný sektor, ať již hovoříme například o zemědělství nebo o těžkém průmyslu. 

S absencí dat se banky potýkají také při vyhodnocování podílu zelených aktiv ve svých portfoliích neboli GAR (Green Asset Ratio), který v kontextu povinné taxonomie musejí jednak reportovat ve výročních zprávách ale také hlásit evropskému orgánu pro bankovnictví (EBA). Bankám tak nezbývá nic jiného, než využívat proxy data a odhady, v nichž jsou pak ale z logiky věci velmi konzervativní.

Jak vyplývá z analýzy Státního fondu životního prostředí, bude Česká republika v následujících letech potřebovat na zelenou transformaci něco mezi 1 a 3,5 biliony korun a banky by měly být hlavním nástrojem tohoto financování. Vyvstává však otázka, zda český bankovní sektor je vůbec schopen takto velké investice absorbovat a podpořit. Pokud tato kapacita neexistuje není úplně jasné, z jakých zdrojů bude financována.

Zde se jako vhodný způsob jeví např. osvědčený systém dotačních titulů, které více či méně spolehlivě dokážou nastartovat nebo podpořit poptávku po určitých „zelených“ produktech. Problémem zůstává velká míra roztříštěnosti dotací napříč jednotlivými ministerstvy, nekoncepčnost vypisování některých titulů a zejména vysoká administrativní zátěž spojená s podáváním žádostí a mající za důsledek rozbujelý dotačně poradenský byznys. Je třeba celý systém dotací zpřehlednit a zjednodušit, aby i živnostníci a malé firmy se v něm dokázali orientovat a příslušnou dotaci či program najít na několik kliknutí.   

Na druhou stranu můžeme našim klientům pomoci s financováním jejich zelené tranzice například prostřednictvím bankovních záruk zprostředkovaných buď přímo Evropským investičním fondem nebo domácí Národní rozvojovou bankou. Pokud má být však tento způsob financování dostatečně efektivní, bude potřeba významně navýšit objem takto alokovaných prostředků a opět zpřehlednit a zjednodušit administrativu s tím spjatou. 

Dekarbonizace je výzva, která se v současné době týká všech. Pokud k ní ale máme přistupovat jako k příležitosti, je třeba nastavit racionální časové rámce, realistická očekávání, a zejména zapojit do tohoto procesu rovným dílem státní i soukromý sektor. Toto se však děje jen částečně a společnosti jako je MONETA, které k vlastní dekarbonizaci přistoupili proaktivně a s vysokou mírou společenské odpovědnosti, jsou nyní pod velkým tlakem. Tento tlak vyplývá z nerealistických očekávání, absurdních protikladů a byrokracie v podobě nadbytečného a nic neříkajícího reportování, kde „form over substance“ převládá a kde se neřeší praktické problémy, jež zlepší udržitelnost naší planety.

Powered by Froala Editor